Game: Informace o povídce

x The Game x

x Obrázek je dělaný mnou, a i když vím, že není nic moc, tak bych opravdu nerada, aby ho někdo jiný zkopíroval, děkuji :))

https://www.youtube.com/watch?v=0SJPCdafnLo

Název: The Game

Počet kapitol: ///

Hlavní postavy: Nathalie Gainesová, Allen, ???

Žánr: Drama, temné, romantika, horor

Upozornění: Možná trochu depresivní ? :D

Raiting: 14+

Death is not bad.. just a bit harsh and unexpected.

---

Víte, původně jsem to sem vůbec nechtěla tahat. Tahle povídka mě provází už pár let mým životem, psala jsem jí po kouskách snad od mých 14-ti let, ale prostě jsem se rozhodla, že jí světu ukazovat nechci. Nevím, co mě to dneska napadlo, ale uvědomila sem si, že chci vědět, co si o ní budou myslet ostatní. Chci vědět, co na tom mohu ještě zlepšit, co je špatně, a co bych měla upravit. Tahle povídka mě provázela mým nejtemnějším obdobím v mém životě, kdy jsem nic kromě depresí neznala, možná se to tak trochu v té povídce projevuje, ale třeba ne..nevím. 

Taky bych na úvod chtěla říct, že opravdu nevím, kdy budu vydávat další kapitoly. Opravdu to nemám nějak předem promyšlené, protože tohle celé je opravdu zatím jen hodně spontánní nápad. Takže doufám, že mne omluvíte za všechny drobné chybky a nějaké překlepy v pádem a vůbec.. ta povídka je strašná, ale nechtěla jsem jí mít jen tak uloženou v počítači.

Tak snad se bude prolog líbit.

~•~ Prolog ~•~
Teď
Zvládla jsem to. Po tváři se mi rozlil úsměv. Přiběhla ke mně Lily a uznaně mě poplácala po zádech. Viděla jsem kolem sebe desítky vyprahlých tváří toužící po tom, co jsem získala. Nadšeně jsem zvedla svojí malou sestřičku do vzduchu a párkrát se s ní otočila kolem své osy. Změť blonďatých vlásků mě šimrala na tváři a ručka mojí malé princezny mě pohladila po ruce. Její nadšená tvář se na mě zubila a výraz v jejich očí jen utrvzoval mé vítězství. Hlasitě se smála a po chvíli odhodila svůj květovaný věneček do davu. Všichni jí záviděli.
Najednou ta drobná tvář ztuhla a rozlil se po ní výraz bolesti. Mrtvé tělíčko se zhroutilo a sesunulo k zemi. Padla jsem na kolena a snažila se jí pomoct. Křiky a pláč mých spoluhráčů doprovázel tu malou duši na druhou stranu. Moje slzy jí zmáčely slavnostní šatičky. Krev jí tekla z otevřené rány. Snažila jsem se je překřičet a požádat je o pomoc, ale pravidla téhle hry jsou až příliš přísná. Nikdy není konec.
Hra stále pokračuje.

~•~ ~•~
Minulost.
Otevřela jsem okno a chvíli jen tak koukala ven. Všechno se zdálo být perfektní . Líně jsem se usmála do zapadajícího slunce a lokty se opřela o parapet. Přivoněla jsem si k truhlíkům s maceškami a prohlížela si berušku, která mi vylezla na ukazováček. Přidržela jsem ji nad hlavou a beruška vzlétla. Chvíli jsem se koukala, jak letí dolů a lehá si do trávy. Těch sedm černých teček jsem viděla i z té dálky. Ani si nepamatuju, kdy jsem si začala všímat těhle detailů.
Adam - jako každý podvečer - seká trávu a její vůně  se dostává až ke mě do okna. Kolem mě proletí včela a sedne si na ptačí budku. Utrhnu list z jabloně, jejiž větve sahají až ke mně do okna.
Když jsem byla menší, tak jsem po nich lezla a smála se na Adama, že mě nechytil. Byla jsem tam tak dlouho, dokud mi nepřinesl kornoutek zmrzliny. Až potom jsem slezla dolů.
 Lístek přistrčím k včele a ta si na něj nedůvěřivě vyleze. Chvíli na mne kouká, ale za chvíli se vydá na jabloň a já se dívám za ní.
Tyhle chvíle života miluju. Nemusím myslet na úkoly z matematiky, na ne moc vydařené vztahy se svými přáteli, na problémy s rodinou a ani na hru. Ty chvíle ale trvaj jenom chvilku. Sny netrvají věčně.

~•~
Otevřu oči a zklamaně si uvědomuju, že spím jenom na dřevě. Polštáře a deky se tady kradou denodenně. Rozhlédnu se okolo a nepříjemně mi zakřupe v zádech. Včerejší trénink mě tak zmohl, že jsem usnula hned. Tohle místo vás dostane na dno. Budete přemýšlet o tom co jste dokázali a co ne. Budete litovat každé špatné věci a budete vzpomínat na své nepřátele. Protože ti co jsou tady, jsou tisíckrát horší.
Pokusím se posadit, ale marně. Ztuhlá záda mě dovolí jenom převrácení na druhou stranu postele. Normálně na jedné posteli spí čtyři. Jen málokdo z přítomných může říct, že má postel jen pro sebe. Ale nikdo by nechtěl říct, že jeho tři nejbližší přátelé co tu měl umřeli.
Smrt je normální, zvyknete si na ni. Zvyknete si na ty vyhasínající tváře - Bude vám to připadat normální. Lidé každý den umírají. Zas a znovu. Někdy jim závidíte, někdy ne. Záleží jaký typ člověka jste. Mně se smrt hnusí. Válka je strašná věc. A nejstrašnější na tom je, že jste uvnitř ní.