Jak už jistě mnozí z vás dávno ví, Harry Potter je pro mě něco jako srdovka, která ani s věkem nikdy nezmizí. Když jsme tedy sehnaly lístky na brněnský maraton všech vydaných filmů, bylo rozhodnutí naprosto jasné - jedeme.
Začalo to tím, že mi nezvonil budík - většinou se tímto malým nezdařeným ránem odstartuje celá řada nepovedených momentů a trapasů. Nicméně jsme se tedy nějak ustrojily a v sedm ráno vyrazily na nádraží, odkud jsme vlakem jely až do Brna. Hned na začátek bych měla podotknout, že nesnáším místenky, a to z jednoho prostého důvodu - jsem až moc milá na to, abych lidi odněkud vyhazovala. Proto jsem začátek cesty prostála v uličce, protože by bylo zkrátka blbé tu slečnu z místa odhánět. Jo a také nesnáším kupé, jelikož mám trauma z míst až u okýnka (prorvat se přes všechny lidi, pošlapat jim nohy a vrazit do ně taškou? ne, myslím, že radši postojím). Když to tak všechno spojíte dohromady, jsem opravdu děsný parťák do vlaku. (To, že jezdím vlakem dvakrát týdně do Prahy vůbec neznamená, že bych už měla být dávno zvyklá).
Po tom, co jsme vlakem a tramvají (nebo šalinou pro mé moravské čtenáře) dojeli na místo určení, byli jsme v kině Art rozřazeni do kolejí. Se ségrou jsme pyšně zabrali místa Zmijozelu a čekali na začátek celého maratonu. Nutno dodat, že si pořadatelé dali s výzdobou opravdu obrovskou práci. (Ve Zmijozelské koleji byla dokonce i možnost zahrát si famfrpál s pingpongovými míčky).
Chápu, že maraton je maraton, ale pro mě osobně také jídlo je jídlo, takže jsme vynechali část Tajemné komnaty a vydali se do ulic na veganský burger (foto níže). Také jsem v Candy Store obohatila své zásoby jídla o něco sladkého, protože proč ne. Potom už jsme seděli v křeslech do sedmé hodiny ranní, kdy koncem Relikvie smrti 2 skončil celý maraton. Věřte mi, že osm filmů za sebou je zkrátka nadlidský výkon, ať už jste milovníci Harryho Pottera nebo ne. Smekám před všemi, kdo vydržel bez zavření očka celých 22 hodin, protože já to zalomila už na konci Prince dvojí krve. (Na mou obranu říkám, že jsem se během Relikvie 1 probudila).
Cesta domů byla snad ještě horší než cesta tam. Není totiž nic horšího, než když máte za sebou 22 hodin maratonu a vedle vás si sedne upovídaný profesor vysokého školy v Dejvicích (alespoň tak mi to tvrdil), který se šíleně zajímal o můj život. Opravdu mě po minulé noci nezajímá, že máte příbuznou v Rakousku a můžete mi na ni dát kontakt, děkuji mnohokrát. Fakt, že vystupoval na stejné stanici jako já, mi přivodil jen další šok, jelikož jsem opravdu netoužila po tom, aby mě ještě doprovázel domů. Každopádně modré auto zaparkované na parkovišti (ve kterém už můj taťka netrpělivě očekával můj příchod), mě rozveselilo natolik, že ze mě spadla veškerá únava z předešlé noci.
Na konec už snad jen poznámka, že jsem doma pobyla přesných 6 hodin, jelikož jsem poté opět pádila na vlak směr Praha. Tímto také končí můj dlouhý report z maratonu Harryho Pottera. Pokud jste ho navštívili, rozhodně mi dejte vědět do komentářů, do jaké koleje jste byli přiřazeni!
