RECENZE: Jeden plus jedna (Jojo Moyes)

Pokud bych měla v knihkupectví vsadit na kvalitu a s klidem v duši utratit peníze za knihu, zamířím k Jojo Moyesové. Její tituly přitahují čtenáře hlavně čtivostí, při které je obtížné knihu byť jen na půl hodiny odložit. Není divu, že mě přitáhl i název Jeden plus jedna. Podzimní počasí přímo vybízí k tomu, abychom popadli něco na odlehčení. Něco, u čeho můžeme vypnout a nepřemýšlet tolik nad vývojem postav či příběhu. Bohužel jsem nevěděla, že zrovna tato kniha bude takové šlápnutí vedle. 

Ústřední postavou je mladá maminka samoživitelka, kterou manžel opustil kvůli psychické nemoci. Nejenže vychovává svou dceru Tanzie, ale také manželova syna Nickyho, kterého jí ponechal napospas osudu. Být Jess ale není vůbec snadné, živí se jako servírka a uklízečka, tudíž jí je každá koruna drahá. K situaci ani nepřispěje fakt, že má její dcera nadání pro matematiku a mohla by tudíž nastoupit do prestižní školy. Finanční situaci může zachránit pouze matematická soutěž, ze které si může odvézt až pět tisíc liber. Aby nemuseli utrácet za vlak, nabídne se jeden ze zákazníků, že je do dalekého Skotska odveze. Následuje tedy několik dnů v autě s pánem, u kterého jeho košile a ponožky zná mnohem lépe než jeho samotného. Ani pan Nicholls to ale nemá v životě nejlehčí. Jak to taková skupinka až do Skotska spolu přežije?

RECENZE: Písečná bouře

Být hlídačem v muzeu se může stát jako vcelku klidné zaměstnání, až tedy do chvíle, kdy zemřete při nečekaném výbuchu a nikdo netuší, jak k němu mohlo dojít. Kara Kensingtonová, majitelka galerie, se tedy vcítí do role detektiva a se svou kamarádkou Safii al-Mázovou se vydává na dlouhou pouť, na které je čeká spousta stop, ztracené město v poušti a starobylé tragédie. 

Písečná bouře je prvním titulem z edice Sigma Force. Autor James Rollins se narodil v Chicagu roku 1961. Dětství spolu se svými třemi bratry a třemi sestrami strávil na Středozápadě na kanadském venkově. Rozhodl se pro studium evoluční biologie, dokončil také doktorát veterinárního lékařství. Ve svém volném čase se rád věnuje potápěčství nebo zkoumání jeskyní. 

Úvodních pár kapitol dynamicky zatáhne čtenáře do příběhu takovou rychlostí, že se ani sám nestačí divit. Přihlížíme úvodním krokům, které mají na svědomí neuvěřitelnou škálu dobrodružství a tajemství, které po zbytek knihy následují. Charaktery postav jsou výborně vykresleny, drobné „flashbacky“ do minulosti nám blíže přibližují jejich vlastnosti a odůvodňují jejich aktuální chování.

Audiokniha byla s hlasem Jiřího Schwarze velmi příjemná na poslech. Líbilo se mi tajemno, které kniha s hereckým výkonem získala. Autor dělal pomlky tam, kde bylo potřeba, a celkově jeho výkon daleko předčil pocit, který bych získala ze čtení papírové verze. Způsob namluvení i celkový komfort z poslechu mohu hodnotit jen pozitivně. 

Nicméně mi přišlo, že si autor všechny zvraty a trumfy vyplýtval hned na začátku a na zbylých 300 stranách pracoval už jen s nastavovanými příběhy, které postrádaly dějový spád. Na můj vkus se postavy střídaly velmi rychle, postupem času jsem už nestíhala jednotlivá jména vnímat a bylo pro mě opravdu lehké se v celém příběhu ztratit. Dialogy působily strojeně, neplynuly přirozeně. 

Jelikož se jedná o první díl v rámci edice Sigma Force, jsem si jistá, že pokračování budou propracovanější a dynamičtější. V Písečné bouři jsem se ale velmi snadno ztrácela a mnohdy i tápala v tom, kde se právě v příběhu nacházím. Přišlo mi totiž, že autor skákal z jednoho tématu na druhý.

Kniha, která zklamala tak, že bych ji klidně Do vody hodila

Jedna řeka, která pamatuje víc než jen pár bouřek nebo letních radovánek. Do svých vln totiž pohltila těla žen, které se rozhodly skočit z útesu a svůj život ukončit právě v jejím objetí. Je to oblíbené místo studentů a párů, všichni o řece a její historii moc dobře ví. Je tu dívka, která všechny osudy žen zapsala a snaží se najít všechna pojítka, která by mezi nimi mohla být. Příběhy je posedlá, obrázky si vyzdobila stěnu nad postelí a téma řeky vnáší do každé běžné komunikace. Až do chvíle, než ji řeka polapí také a dostane ji na seznam žen, o kterých tak ráda psala.

Rozhodla se sama nebo se někdo rozhodl za ni?

Autorku snad nemusím dlouze představovat, Paula Hawkins se nám totiž už sama představila titulem Dívka ve vlaku, která u nás sklidila nebývalý úspěch.  Není divu, že její další kniha Do vody byla u většiny knihomolů tak moc očekávaná. Za zmínku stojí opravdu povedená obálka, která zaujme už z dálky. On možná na začátku zaujme i příběh sám o sobě, nicméně po chvíli prvotní nadšení opadá a příběh nepřináší nic nového.

Nejspíš bych měla začít množstvím postav, které se v knize nachází. Moc ráda bych vám tu představila hlavní postavy nebo vám nastínila linii příběhu, ale bohužel nemohu, jelikož i pár dní po přečtení nemám nejmenší tušení, kdo byl kdo. Každá kapitola je vlastně vyprávěna z pohledu jiné osoby a já bych nejspíš vedle sebe doporučila nechávat poznámkový blok, abyste se neztratili hned na prvních stránkách. Dialogy se překrývají, někdy mluví s postavou, kterou už znáte, někdy mluví s někým, koho neznáte a nemáte nejmenší tušení, kdy ho poznáte. V tomto případě bych opravdu autorce doporučila vyškrtat jednotlivé pohledy a soustředit se pouze na ty nejdůležitější.

Ke konci jsem si všimla, že se mezi řádky začaly objevovat vsuvky, kterými se Paula Hawkins snažila dílo zachránit. Nicméně to, že najednou načnete milion dalších témat, která dál nerozvinete, knize pouze ublížilo. Někdy se řešily i příběhy, které s hlavním tématem neměly nic společného a čtenáři byly úplně k ničemu. Celkově mi přijde, že autorka chtěla do příběhu vložit vše, co ji zrovna napadlo, ale těch 400 stran to už bohužel nezvládlo pobrat.

RECENZE: The Jane Austin Book Club

 

In California's central valley, five women and one man join to discuss Jane Austen's novels. Over the six months they get together, marriages are tested, affairs begin, unsuitable arrangements become suitable, and love happens. With her eye for the frailties of human behavior and her ear for the absurdities of social intercourse, Karen Joy Fowler has never been wittier nor her characters more appealing. The result is a delicious dissection of modern relationships. 

 ~*~*~ 

Každý měsíc se skupinka pěti čtenářů sejde v domě jednoho z nich a společně debatují nad knihou, kterou pro daný měsíc vybrali. Spolu s knihami byste u nich našli také spoustu dobrého jídla a vína, které samozřejmě nesmí chybět. Řekli byste, že si ničím nejsou podobní, ale něco je přeci jen spojuje – láska k novelám Jane Austinové. 

O tomto titulu jsem snila několik měsíců, bohužel ho však žádný z obchodů neměl na skladě, a tak jsem musela čekat spoustu týdnů, než ho opět naskladní. Četla jsem několik velmi pochvalných recenzí, které mě jen utvrdily v tom, že chci tuto knížku mít ve své poličce a konečně si o ní udělat vlastní názor. 

Pokud si myslíte, že se děj knihy bude věnovat pouze knihám, tak jste na omylu. The Jane Austin book club nevypráví o celosvětově uznávané spisovatelce, ale o životních osudech hlavních hrdinů. Každý z nich nás provede jednou osudovou vzpomínkou z jejich života, seznámí nás s důležitými lidmi, kteří navždy změnili jejich život k dobru, nebo ho na dlouhá léta poznamenali. Jane Austin je svými novelami poznamenala a při čtení životních příběhů byste nejeden ihned přirovnali k těm, které tato spisovatelka napsala.