RECENZE: Než jsme se odcizili

Láska si většinou nevybírá. Může být krásná a okouzlující, ale přitom i zákeřná a plná překážek, které nejsou lehké překonat. Kniha Než jsme se odcizili vypráví právě o tom. O lásce dvou lidí jako trám, kteří stále hledají sebe samé ale zároveň i toho druhého navzájem. 

Matt je jednadvacetiletý student fotografie, jehož umění oceňují profesoři i náhodní kolemjdoucí. Zrovna se přestěhoval z Kalifornie do New Yorku, aby se konečně svému talentu věnoval naplno. Hned na začátku roku se ale na kolejích seznámí se svou sousedkou Graceland a jeho studium je najednou okořeněno o náhodné výlety za dobrodružstvím, neustálý poslech hudby a emoce, které se kolem něho rozzuří jako tornádo.

 

Grace je hezká studentka hudby, pro níž violoncello znamená celý svět. Je praštěná. Noční procházky v pyžamu a snídaně k večeři jsou jen malým zlomkem toho, jak se dokáže takový poloprázdný rozvrh hned zaplnit. Potom se ale něco stane. A Matt znovu uvidí Grace až po patnácti letech.

 

Jejich vztah se vyvíjí tak lehce a neuspěchaně, že má čtenář pocit, že ho prožívá s nimi. Autorka příběh postavila hlavně na postavách, které výborně vykreslila. Ano, kniha neobsahuje šílené zvraty, nad kterými by člověk zůstal nevěřícně sedět. Příběh zvraty obsahuje, ale ze života. Jsou tedy reálné a dobře uvěřitelné. 

 

I když bych ale postavám věřila úplně všechno, právě příběh jako takový už není tak dobře promyšlen a popsán. Vsadilo se hlavně na postavy, což knize rozhodně neubralo. Ale na posledních pár stránkách mi přišlo, že autorka zrychlila a trochu opustila právě ten neuspěchaný styl, který byl po celou dobu četby tak kouzelný. Některé pasáže se mohly vynechat a nahradit je více popisy okolního prostředí.

 

Styl psaní je čtivý a svižný, člověk se ani nenaděje a už je na konci. Nemůžu si odpustit editorské vytknutí překlepů, které se sem tam v druhé polovině objevily. I tak ale titul hodnotím velmi kladně. V příbězích mi často vadí, že se autoři pouští do různých dějových linek, ale na konci mnohé z nich jen ledabyle opustí a už se k nim nevrátí. To se tady nestalo. Po dočtení nemám žádné další otázky, vše se vysvětlilo a hezky zakončilo.

Komu bych tedy knihu doporučila? Vnučkám pod stromeček, milovníkům newyorkské atmosféry nebo dívkám, které se rádi odreagují a nechtějí u čtení přemýšlet. Pokud máte rádi komplikované příběhy s vodítky a konečným rozuzlením, v této knize je nenajdete. Ale i tak si možná zavzpomínáte na svá vysokoškolská léta, první lásku a všechna úskalí a radosti, které s ní přišly. Knize dávám 4 hvězdičky.

Renée Carlino je americká spisovatelka, která žije v Jižní Kalifornii. Ráda píše, chodí na procházky a koncerty, nebo jí hořkou čokoládu. Proslavila se především ženskými romány. Mezi její další tituly patří například Blind kiss nebo Swear on this life.

Mnohokrát děkuji megaknihy.cz za recenzní výtisk. Na knihu se můžete podívat zde. Při koupení dostanete dopravu zdarma.

RECENZE: Zakázané ovoce (Jojo Moyesová)

Padesátá léta, přímořské městečko na jihu Anglie a změť láskyplných i srdcervoucích vztahů. Jojo Moyesová kombinuje prvky romantiky s tíživou váhou životních osudů a překážek, které by v takové malebné rodině nikdo nečekal.  

Lottie je mladá dívenka, která vyrůstá v náhradní rodině na jihu Anglie. Život ji zamotá až nevlastní sestra, která si domů přiveze snoubence. Lottie je často výbušná a člověk se v jejich pocitech moc nevyzná. V hloubi duše to ale je citlivá dívka, která poradí, poslechne a pomůže. S Daisy jí toho charakterově pojí víc, než by si na první pohled přála. Daisy je mladá matka, která zkouší kariéru designérky a odjíždí na pár měsíců do krásného a architektonicky zajímavého domu, aby ho přetvořila na hotel a otevřela ho turistům. 

Naivita, láska, stará freska na zdi a nekonečné množství odpoledních pikniků a banketů. Hlavními hrdinkami jsou ženy, které se nebojí říct svůj názor. Jsou samostatné, rozhodné, ale přitom stále citlivé a mnohdy nemožné. Ale po čas příběhu si stále uchovávají svou čest a poodkrývají svá tajemství sice s rozvahou a pomalu, ale zato jistě.

 

RECENZE: The art of making memories

 Každý z nás má vzpomínky. Některé s úsměvem na rtech vyprávíme rodině a kamarádům, druhé bychom raději co nejdříve zapomněli. Ty veselé bychom si ale měli uchovat, nadále je oživovat a vyprávět, abychom je nikdy nezapomněli. A tomu se právě tato kniha věnuje. 

Knihy od Meika Wikinga všem už několik let doporučuju a nenápadně podsouvám. Mimo krásné vnitřní grafické úpravy (mezi textem jsou fotografie samotného autora i ilustrace), knížka může fungovat jako dekorace do bytu. Díky ilustracím si lépe dokážete představit, co autor textem myslel. A taky vás vždy mile pohladí po duši a trochu opět hodí do hygge atmosféry. Není totiž nic lepšího než tituly Meika Wikinga, teplé ponožky, svíčky, upečené skořicové šneky a horká čokoláda se šlehačkou v ruce. 

 

Jazyk je čtivý a způsob vyprávění opravdu vtipný (knížka vyšla samozřejmě i v češtině!) Sama jsem se několikrát mezi četbou zasmála, což způsobilo nevoli titul kdykoli, byť jen na minutku odložit. 

Vzpomínky hrají významnou roli v léčení deprese i zlepšování nálad. Vzpomínky se ale rády ztrácejí, schovávají nebo zapomínají. Je proto důležité se jim věnovat a často si je připomínat. Hezkou aktivitou na víkend může být například vytváření společného fotoalba. Kniha obsahuje opravdu nespočet tipů, doporučuji si dělat poznámky a poté si je zpětně projít. 

 

„You can always make money, you can’t always make memories"

Autor také píše o tom, že si pamatujeme všechna naše „poprvé“. S věkem jich je ale stále méně a méně. Pojďme to napravit! Běžte jíst krevety při západu slunce, udělejte si večeři na zahradě na vařiči nebo jezte upečené sušenky v kině. Vyberte si k tomu ty správné lidi a máte kompletní recept na hezkou vzpomínku.

 

Meik Wiking žije v Dánsku a pracuje v Institutu štěstí. Porovnává úroveň štěstí v jednotlivých zemích, přednáší na univerzitách, chodí rybařit a také píše knihy. Recenzi na jeho knihu Hygge si můžete přečíst zde. No a i když se mi Hygge líbilo přeci jen o trochu více, i tak musím dát Vzpomínkám pět hvězdiček.

RECENZE: Hygge (prostě šťastný způsob života)

Vstoupíte do vytopené chaty, ve které v krbu plápolá oheň, a spolu se svíčkami místnost osvětluje jen jedna vysoká lampa v koutě. Vzduchem se nese vůně právě upečených skořicových šneků a na plotně probublává svařené portské. U gauče jsou připravené vlněné ponožky a svetry, kolem stěn jsou vyrovnané desítky knih a nechybí ani zásoba polštářů a dek. K večeři je v plánu pečené vepřové, které si s rodinou užijete ve společnosti deskových her. Kromě skořicových šneků je jako dezert připravené i osmažené kynuté těsto, ke kterému jsou na stole vyrovnané zavařeniny, bublaniny a domácí džemy. No není tohle prostě šťastný způsob života?

Meik Wiking je prezidentem Institutu pro výzkum štěstí v Kodani. Ve své kanceláři nemá moderní stůl se dvěma židlemi, ale má v ní pohodlný gauč, zásobu něčeho sladkého k zakousnutí, spoustu lamp a polštářů. Svůj život zasvětil výzkumu, jak si svět stojí v rámci štěstí obyvatel. Zjistil, že právě pro Dány, je hygge jeden z klíčových důvodů, proč jsou jako národ nejšťastnějším ze všech.  

Sám autor zmiňuje, že se slovo hygge nedá vysvětlit. Jedná se o pocit sounáležitosti a pohody, o celkový klid. Právě sounáležitost a trávení času se svými milovanými patří (kromě svíček, samozřejmě) mezi hlavní pilíře. Pro mě bylo například i zajímavé zjištění, že Dánové nekupují voňavé svíčky, ale potrpí si, aby byly pouze bílé a bez přidaných vůní. 

Největším plusem celé knihy je rozhodně design. Už když ji otevřete, zjistíte, že je na ní vše hyggelig. Výběr barev, nádherných fotografií i drobných malůvek vás dozajista okouzlí. Mít titul doma je tedy spíše sběratelskou otázkou, na poličce se vyjímá naprosto fantasticky. Není vůbec od věci si sem tam sednout ke krbu, dát si horkou čokoládu se šlehačkou (kalorie jsou v hygge dovoleny!) a knihu si zpětně prolistovat jen pro naladění atmosféry. 

„Hrubý národní produkt nebere v úvahu zdraví našich dětí, kvalitu jejich vzdělání nebo radost jejich her. Nezahrnuje krásu naší poezie nebo stabilitu našich manželství, inteligenci nebo politickou soudržnost… zkrátka měří všechno, jen ne to, co činí život hodnotným.“ – Robert Kennedy

RECENZE: Umělecké projekty pro malé kutily

Vyrábění je skvělá forma odreagování, ať už je vám deset nebo třicet let. Vlastnoručně vyrobený dárek potěší mnohem více, protože jste nad ním strávili nějaký ten čas a vytvořili jste originál, který nikdo jiný nemůže mít. Pokud máte doma děti, je to také skvělá forma zabavení, když už nevíte, co si s malými raubíři počít. Margaret Etherington ve své knize Umělecké projekty pro malé kutily vytvořila 25 skvělých návodů, podle kterých můžete postupovat, a hravě si tak vytvořit novou dekoraci nebo dárek pro své milované. 

Bezmála 160 stran je rozděleno do několika sekcí (hry s látkou, skladovací věci, dekorace zdí apod.), tudíž si snadno můžete nalistovat právě to, na co máte zrovna náladu. V předmluvě najdete, že je kniha vhodná pro prvňáčky i středoškoláky. To je proto, protože jsou jednotlivé projekty vybalancované a najdete mezi nimi jak lehčí, tak i mírně složitější na výrobu. Návody se skvěle hodí pro paní učitelky do školy, pro maminky nebo starší sourozence, kteří rádi vše pečlivě vysvětlí a se vším pomůžou. Většina projektů vyžaduje střih nebo zažehlení, nejedná se o knihu, se kterou by si malé děťátko vystačilo samo. Na konci jsou k dispozici také šablony, které se dají snadno oskenovat a použít. 

RECENZE: Jeden plus jedna (Jojo Moyes)

Pokud bych měla v knihkupectví vsadit na kvalitu a s klidem v duši utratit peníze za knihu, zamířím k Jojo Moyesové. Její tituly přitahují čtenáře hlavně čtivostí, při které je obtížné knihu byť jen na půl hodiny odložit. Není divu, že mě přitáhl i název Jeden plus jedna. Podzimní počasí přímo vybízí k tomu, abychom popadli něco na odlehčení. Něco, u čeho můžeme vypnout a nepřemýšlet tolik nad vývojem postav či příběhu. Bohužel jsem nevěděla, že zrovna tato kniha bude takové šlápnutí vedle. 

Ústřední postavou je mladá maminka samoživitelka, kterou manžel opustil kvůli psychické nemoci. Nejenže vychovává svou dceru Tanzie, ale také manželova syna Nickyho, kterého jí ponechal napospas osudu. Být Jess ale není vůbec snadné, živí se jako servírka a uklízečka, tudíž jí je každá koruna drahá. K situaci ani nepřispěje fakt, že má její dcera nadání pro matematiku a mohla by tudíž nastoupit do prestižní školy. Finanční situaci může zachránit pouze matematická soutěž, ze které si může odvézt až pět tisíc liber. Aby nemuseli utrácet za vlak, nabídne se jeden ze zákazníků, že je do dalekého Skotska odveze. Následuje tedy několik dnů v autě s pánem, u kterého jeho košile a ponožky zná mnohem lépe než jeho samotného. Ani pan Nicholls to ale nemá v životě nejlehčí. Jak to taková skupinka až do Skotska spolu přežije?

RECENZE: Michelle Obama - Becoming

Michelle Obama je idolem mnoha žen, není tedy divu, že se z její knihy stal bestseller a má ho v plánu číst skoro každá kamarádka, které se zeptám. Nicméně tento ruch kolem je oprávněný, protože Michelle toho za svůj život dokázala spoustu. Vystudovala sociologii a práva, pracovala na vysoké pozici, byla při všech kampaních, zlepšila stravování dětí po celé Americe a dala naději milionům lidí na všech kontinentech světa. 

Kniha však neoplývá pouze chválou a pýchou, jsou v ní také momenty zranitelnosti, při kterých se autorka otvírá o tom, jaké to vůbec je, mít za manžela (teď již) bývalého prezidenta USA. Zmiňuje také pohled matky, která při všem tom ruchu kolem kampaně musí také myslet na své dvě malé děti. A když už jsme u toho, žít v Bílém domě také nebyla vždy úplně výhra, jelikož soukromí se stalo slovem, které musela na čas přesunou do slovníku cizích slov. 

RECENZE: Sama sebou (Než jsem tě poznala 3)

Než jsem tě poznala je román, který obletěl celý svět. Rozdělil tak čtenáře na ty, kteří o něm mluví na každém kroku, a poté také na ty, kteří nešetří kritikou. Jojo Moyesová je proslulá svou čtivostí, která do děje vtáhne vášnivé čtenáře i nováčky, kteří zrovna šli v knihkupectví kolem a všimli si těch nádherných obálek. Není divu, že se autorka rozhodla z románu udělat rovnou třídílnou sérii a přiblížit tak fanouškům Louisin život, který se rozhodla po zkušenostech z prvního dílu od základů změnit. 

Louisa Clarková se odhodlala koupit si letenku a vydat se do New Yorku, místa, o kterém vždy Will tak nadšeně vyprávěl. Svou kariéru začne u rodiny, která patří mezi místní smetánku. Podívá se tak do života, kde účty a nájem není žádný problém, a kde vizáž a pověst je to nejcennější, co člověk má a o co se musí patřičně starat. Krásné šaty, pozvánky na nejprestižnější akce a osobní šofér je sice luxus, ale jsou tu mnohem větší problémy, které tato rodina zažívá. Louisa se s nimi bude muset popasovat, a přitom se sama rozhodnout, jaké jsou její priority a co vlastně od života chce. 

RECENZE: Důmyslné umění jak mít všechno u pr**le

Přiznejme si to, jsme ustavičně obklopeni knihami na téma sebezlepšování, tématy ohledně osobního růstu a youtube videi s titulky typu „Jak být produktivní“. Jestli vám už mozek automaticky vypíná a všechny „self help“ reklamy rovnou hází do spamu, nejste v tom sami, protože autor Mark Manson je stejného názoru. Proč se stále snažit být těmi nejlepšími? Proč se trápit tím, když nejsme každý den za každou cenu pozitivní, jak to po nás většina soudobých motivačních knih vyžaduje?

„K čertu s pozitivismem. Pokud něco stojí za hovno, tak si to přiznejme a naučme se s tím žít.“

Jsme snadno ovlivnitelní, a pokud nám někdo říká, že pozitivismus je ta jediná správná cesta, tak lže. Auror nám netradičním způsobem vysvětluje, že knihy na toto téma nejsou špatné, ale jen odsud posud. Své poznatky navíc podkládá příběhy ze svého vlastního života, což může většinu čtenářů pobavit, jelikož se často jedná o úsměvné momenty.

Už samotný název nám prozrazuje, že jazyk nebude vždy úplně spisovný. Tykání působí uvolněně a přátelsky, celkovému dojmu z knihy jen pomáhá. Na druhou stranu by mohla někoho vystrašit otevřenost, která se projevuje jak v příbězích ze života, ale také v jazyku, kterým je text sepsán. Vulgarity se neobjevují pouze sporadicky, ale spíše pravidelně. Pokud bych knihu četla, nejspíš by mě nespisovný jazyk rušil, ale v poslechu jsem se tomu vždy jen zasmála a pokračovala dál. Nutno zmínit, že se nejedná o českého autora, tím pádem si překladatel musel s překladem vyhrát a správně zvolit slova, která se budou nejblíže hodit originálu. Je tedy možné, že anglický text nepůsobí tak hanlivě.

„Lidé jsou omylní a mají své limity. Ne každý je výjimečný. Ne každý může být vítěz a nemusí to být jeho chyba.“

Mark Manson je americký bloger a podnikatel. Zdá se, že jsou jeho čtenáři rozděleni na dvě poloviny, přičemž jedna tvrdí, že je idiot, a ta druhá, že jim zachránil život. Kniha se tedy může zdát kontroverzní, záleží, co si z ní odnesete sami. Audiokniha je namluvena Davidem Prachařem, českým hercem a dabérem. Odmlky i intonace byla v naprostém pořádku, barva jeho hlasu nerušila a celkově se příběh pěkně poslouchal.