RECENZE: The art of making memories

 Každý z nás má vzpomínky. Některé s úsměvem na rtech vyprávíme rodině a kamarádům, druhé bychom raději co nejdříve zapomněli. Ty veselé bychom si ale měli uchovat, nadále je oživovat a vyprávět, abychom je nikdy nezapomněli. A tomu se právě tato kniha věnuje. 

Knihy od Meika Wikinga všem už několik let doporučuju a nenápadně podsouvám. Mimo krásné vnitřní grafické úpravy (mezi textem jsou fotografie samotného autora i ilustrace), knížka může fungovat jako dekorace do bytu. Díky ilustracím si lépe dokážete představit, co autor textem myslel. A taky vás vždy mile pohladí po duši a trochu opět hodí do hygge atmosféry. Není totiž nic lepšího než tituly Meika Wikinga, teplé ponožky, svíčky, upečené skořicové šneky a horká čokoláda se šlehačkou v ruce. 

 

Jazyk je čtivý a způsob vyprávění opravdu vtipný (knížka vyšla samozřejmě i v češtině!) Sama jsem se několikrát mezi četbou zasmála, což způsobilo nevoli titul kdykoli, byť jen na minutku odložit. 

Vzpomínky hrají významnou roli v léčení deprese i zlepšování nálad. Vzpomínky se ale rády ztrácejí, schovávají nebo zapomínají. Je proto důležité se jim věnovat a často si je připomínat. Hezkou aktivitou na víkend může být například vytváření společného fotoalba. Kniha obsahuje opravdu nespočet tipů, doporučuji si dělat poznámky a poté si je zpětně projít. 

 

„You can always make money, you can’t always make memories"

Autor také píše o tom, že si pamatujeme všechna naše „poprvé“. S věkem jich je ale stále méně a méně. Pojďme to napravit! Běžte jíst krevety při západu slunce, udělejte si večeři na zahradě na vařiči nebo jezte upečené sušenky v kině. Vyberte si k tomu ty správné lidi a máte kompletní recept na hezkou vzpomínku.

 

Meik Wiking žije v Dánsku a pracuje v Institutu štěstí. Porovnává úroveň štěstí v jednotlivých zemích, přednáší na univerzitách, chodí rybařit a také píše knihy. Recenzi na jeho knihu Hygge si můžete přečíst zde. No a i když se mi Hygge líbilo přeci jen o trochu více, i tak musím dát Vzpomínkám pět hvězdiček.

RECENZE: Hygge (prostě šťastný způsob života)

Vstoupíte do vytopené chaty, ve které v krbu plápolá oheň, a spolu se svíčkami místnost osvětluje jen jedna vysoká lampa v koutě. Vzduchem se nese vůně právě upečených skořicových šneků a na plotně probublává svařené portské. U gauče jsou připravené vlněné ponožky a svetry, kolem stěn jsou vyrovnané desítky knih a nechybí ani zásoba polštářů a dek. K večeři je v plánu pečené vepřové, které si s rodinou užijete ve společnosti deskových her. Kromě skořicových šneků je jako dezert připravené i osmažené kynuté těsto, ke kterému jsou na stole vyrovnané zavařeniny, bublaniny a domácí džemy. No není tohle prostě šťastný způsob života?

Meik Wiking je prezidentem Institutu pro výzkum štěstí v Kodani. Ve své kanceláři nemá moderní stůl se dvěma židlemi, ale má v ní pohodlný gauč, zásobu něčeho sladkého k zakousnutí, spoustu lamp a polštářů. Svůj život zasvětil výzkumu, jak si svět stojí v rámci štěstí obyvatel. Zjistil, že právě pro Dány, je hygge jeden z klíčových důvodů, proč jsou jako národ nejšťastnějším ze všech.  

Sám autor zmiňuje, že se slovo hygge nedá vysvětlit. Jedná se o pocit sounáležitosti a pohody, o celkový klid. Právě sounáležitost a trávení času se svými milovanými patří (kromě svíček, samozřejmě) mezi hlavní pilíře. Pro mě bylo například i zajímavé zjištění, že Dánové nekupují voňavé svíčky, ale potrpí si, aby byly pouze bílé a bez přidaných vůní. 

Největším plusem celé knihy je rozhodně design. Už když ji otevřete, zjistíte, že je na ní vše hyggelig. Výběr barev, nádherných fotografií i drobných malůvek vás dozajista okouzlí. Mít titul doma je tedy spíše sběratelskou otázkou, na poličce se vyjímá naprosto fantasticky. Není vůbec od věci si sem tam sednout ke krbu, dát si horkou čokoládu se šlehačkou (kalorie jsou v hygge dovoleny!) a knihu si zpětně prolistovat jen pro naladění atmosféry. 

„Hrubý národní produkt nebere v úvahu zdraví našich dětí, kvalitu jejich vzdělání nebo radost jejich her. Nezahrnuje krásu naší poezie nebo stabilitu našich manželství, inteligenci nebo politickou soudržnost… zkrátka měří všechno, jen ne to, co činí život hodnotným.“ – Robert Kennedy

RECENZE: Rukověť bojovníka světla (Paulo Coelho)

Žijeme v době, která se měří počtem odpracovaných hodin, slovo „produktivní“ na nás číhá na každém rohu a člověk se hned cítí zle, pokud je smutný a nezáří energií. Když se řekne „bojovník světla“, nejspíše se vám vybaví statný rytíř, který se ničeho nebojí, a který nemá žádné chyby. Paulo Coelho to ale vidí jinak. 

Podle něho je bojovník v každém z nás. Jde si za svými sny, pomáhá ostatním a dělá to, k čemu byl zrozen. Nevykládejte si to ale špatně, protože bojovník světla není bezchybný. Dělá chyby, chová se místy jako dítě, žárlí, a ne vždy mu všechno vyjde na první pokus.  To je ale v pořádku, protože se ze svých chyb vždy poučí a do další životní etapy si vždy odnese tolik lekcí a rad, kolik jen může do své náruče pobrat. 

Pro bojovníka neexistuje někdo „lepší“ nebo „horší“; ke své osobní cestě má každý člověk potřebné vlohy.

RECENZE: Umělecké projekty pro malé kutily

Vyrábění je skvělá forma odreagování, ať už je vám deset nebo třicet let. Vlastnoručně vyrobený dárek potěší mnohem více, protože jste nad ním strávili nějaký ten čas a vytvořili jste originál, který nikdo jiný nemůže mít. Pokud máte doma děti, je to také skvělá forma zabavení, když už nevíte, co si s malými raubíři počít. Margaret Etherington ve své knize Umělecké projekty pro malé kutily vytvořila 25 skvělých návodů, podle kterých můžete postupovat, a hravě si tak vytvořit novou dekoraci nebo dárek pro své milované. 

Bezmála 160 stran je rozděleno do několika sekcí (hry s látkou, skladovací věci, dekorace zdí apod.), tudíž si snadno můžete nalistovat právě to, na co máte zrovna náladu. V předmluvě najdete, že je kniha vhodná pro prvňáčky i středoškoláky. To je proto, protože jsou jednotlivé projekty vybalancované a najdete mezi nimi jak lehčí, tak i mírně složitější na výrobu. Návody se skvěle hodí pro paní učitelky do školy, pro maminky nebo starší sourozence, kteří rádi vše pečlivě vysvětlí a se vším pomůžou. Většina projektů vyžaduje střih nebo zažehlení, nejedná se o knihu, se kterou by si malé děťátko vystačilo samo. Na konci jsou k dispozici také šablony, které se dají snadno oskenovat a použít. 

RECENZE: Michelle Obama - Becoming

Michelle Obama je idolem mnoha žen, není tedy divu, že se z její knihy stal bestseller a má ho v plánu číst skoro každá kamarádka, které se zeptám. Nicméně tento ruch kolem je oprávněný, protože Michelle toho za svůj život dokázala spoustu. Vystudovala sociologii a práva, pracovala na vysoké pozici, byla při všech kampaních, zlepšila stravování dětí po celé Americe a dala naději milionům lidí na všech kontinentech světa. 

Kniha však neoplývá pouze chválou a pýchou, jsou v ní také momenty zranitelnosti, při kterých se autorka otvírá o tom, jaké to vůbec je, mít za manžela (teď již) bývalého prezidenta USA. Zmiňuje také pohled matky, která při všem tom ruchu kolem kampaně musí také myslet na své dvě malé děti. A když už jsme u toho, žít v Bílém domě také nebyla vždy úplně výhra, jelikož soukromí se stalo slovem, které musela na čas přesunou do slovníku cizích slov. 

RECENZE: Sama sebou (Než jsem tě poznala 3)

Než jsem tě poznala je román, který obletěl celý svět. Rozdělil tak čtenáře na ty, kteří o něm mluví na každém kroku, a poté také na ty, kteří nešetří kritikou. Jojo Moyesová je proslulá svou čtivostí, která do děje vtáhne vášnivé čtenáře i nováčky, kteří zrovna šli v knihkupectví kolem a všimli si těch nádherných obálek. Není divu, že se autorka rozhodla z románu udělat rovnou třídílnou sérii a přiblížit tak fanouškům Louisin život, který se rozhodla po zkušenostech z prvního dílu od základů změnit. 

Louisa Clarková se odhodlala koupit si letenku a vydat se do New Yorku, místa, o kterém vždy Will tak nadšeně vyprávěl. Svou kariéru začne u rodiny, která patří mezi místní smetánku. Podívá se tak do života, kde účty a nájem není žádný problém, a kde vizáž a pověst je to nejcennější, co člověk má a o co se musí patřičně starat. Krásné šaty, pozvánky na nejprestižnější akce a osobní šofér je sice luxus, ale jsou tu mnohem větší problémy, které tato rodina zažívá. Louisa se s nimi bude muset popasovat, a přitom se sama rozhodnout, jaké jsou její priority a co vlastně od života chce. 

RECENZE: Go set a watchman

Kniha Jako zabít ptáčka je známá po celém světě. Není dítě v Americe, které by jí nemuselo číst do školy, není dospělý, který by v zahraničí nedokázal odpovědět na otázku, kdo ji napsal. I když dnešní mladá generace autorčinu prvotinu možná nečetla, určitě jí nemohlo uniknout vydání pokračování, které se u nás těšilo velkému úspěchu. Příběh Scout a Jema se v roce 2015 dočkal pokračování a my se tak po zhruba padesáti letech dozvídáme, jak si naši oblíbení hrdinové vedli v dospělosti.

Šestadvacetiletá Jean Louise se vydává na každoroční dvoutýdenní návštěvu zpět do Maycombu. Vedle stárnoucího otce Atticuse a tety ji hned na nádraží přivítá Hank, dlouhodobý kamarád, který ve městě začíná svou právnickou kariéru. I když by pro ni mělo místo představovat domov, mladá dívka zjišťuje, že Maycomb se změnil více, než si je ochotna připustit. Otevírají se témata rasismu a politiky a my se spolu se Scout vydáváme na dlouhou jízdu zapomenutých vzpomínek a nových dobrodružství.

Od doby, co si ji pamatujeme naposledy, uběhla spousta let, a nejmladší dítě Atticuse Finche bydlí v New Yorku. Její chování se trochu změnilo, ale ve skrze se jedná o stejnou praštěnou Scout, která nezkazí žádné dobrodružství, a pro kterou platí, že to, co je v hlavě, je i na jazyku. Je ale mnohem průbojnější a během celé knihy se její charakter neuvěřitelně vyvíjí a dospívá. Je z ní sebevědomá žena, která se nebojí uhájit si své myšlenky a volit i ostřejší část slovníku. Příběh je doplněn o vzpomínky z dětství, ve kterém naivní a dětská Scout vyrovnává tu, která přijela za svým otcem na návštěvu. Postavy i město se mění, a my, čtenáři, se učíme, že každý má právo na změnu, ať už je jakákoliv. Nic není takové, jak si to malá Jean Louise pamatuje. Je to však jimi, nebo ona zkrátka vyrostla?

První, co vás určitě překvapí, je neuvěřitelná čtivost. Autorčina volba slov spolu se vtipnými narážkami a neočekávanými zvraty představuje podklad pro text, který nemá v historii obdoby. Harper Lee totiž dokáže do každého spojení vnést skrytý význam, který buď najdete, nebo nenajdete. Příběhu neuškodí, pokud ho budete číst jako každou jinou beletrii. Pokud se však zamyslíte, očaruje vás neskutečné množství záchytných bodů, které dohromady vytváří změť symbolů poukazující na politickou situaci té doby.

Není to lehký text. Jen málokdo ho dokáže přečíst od začátku do konce a perfektně rozlišit, co jím chtěla autorka říci. Jestliže se rozhodnete zapátrat na internetu a tvrzení si objasnit, budete překvapeni, kolik důležitých bodů jste vynechali. Je neuvěřitelné, jak chytře jsou obě knihy napsané. Malý detail na prvních stránkách vyroste v obrovský zvrat uprostřed, zmínka o nedůležitém jméně se vyvrbí v ústřední postavu celého příběhu. Ať už ho ale budete číst napodruhé či napotřetí, vždy si z něho odnesete něco nového a dosud neobjeveného.

Autorku obdivuji, protože její psaní nemá obdoby. Má vše, co si od perfektního titulu představuji; vtip, nadsázku, nerozluštitelné zápletky, výchovnou a zábavnou funkci. Přesně taková literatura by se v této době, dle mého názoru, měla prosazovat.

Nejspíš je na místě, abych pokračování srovnala s prvním dílem. Potíž je ale v tom, že autorka knihu „Go set a watchman“ napsala ještě před vydáním „To kill a mockingbird“. Její styl psaní je tedy o trochu méně vyvinutý a v porovnání možná o trochu horší. Byly chvíle, kdy jsem byla dějem trochu zaskočená a určité odpovědi jsem od postav přímo neočekávala. Nicméně i tak je to velmi povedený titul, který literární klasice nedělá vůbec žádnou ostudu.

RECENZE: The Farm (Tom Rob Smith)

Poklidně si žijete se svým přítelem v hezkém bytě uprostřed Londýna, když vtom vás z příjemného stereotypu vyleká naléhavý telefonát od otce, kterého jste roky neviděli. Z jeho slov se dozvídáte o své matce, kterou si stále v hlavě představujete jako toho stejného milého a příjemného rodiče, kterého jste před lety opustili. Něco se však stalo. Matka sedí v letadle a otec se vám snaží v pár minutách shrnout příběh o tom, jak se zbláznila a utekla z léčebny. 

Každý příběh má ale nejméně dva úhly pohledu. A na vás je, abyste si vybrali ten správný.

Titul Farma pochází z pera známého anglického spisovatele Toma Roba Smithe. Autor má na seznamu děl také velmi známou trilogii Dítěte číslo 44, kterou si oblíbil snad celý svět. Žánrově se drží stále při tom, co mu jde nejlíp – detektivní thrillery. O dějové spády a akční zvraty není ochuzena ani tato kniha, fanoušci ruské detektivní série si rozhodně opět přijdou na své. Anglický originál vyžaduje alespoň pokročilou znalost jazyka, nejedná se o text, který by byl přímo určen pro začátečníky. 

Daniel je milující syn i partner. Sice mu pracovní nabídky přímo nepadají do klína, ale v rámci mezí si žije spokojeným životem. I když by se mu dala vyčíst spousta věcí (opuštění rodiny, nestabilní práce, špatné zlozvyky), jedno se mu odepřít nedá; je to skvělý naslouchač. Trpělivě si vyslechne příběh toho, co se ve Švédsku za jeho nepřítomnosti stalo a svými pečlivě promyšlenými otázkami se snaží co nejrozumněji dojít k závěru. Nicméně to není tak lehké, jelikož má na telefonu otce, který každý fakt vyvrací a zpochybňuje. Matka mu nicméně všechny důležité body podloží důkazy, které si přivezla v jediné malé kabelce, kterou si s sebou vzala do letadla. Na čí straně je tedy pravda a kdo vám lže?

Rodiče se odstěhovali na švédský venkov, kde chtěli začít nový život. Odkoupili vcelku zachovalou farmu u řeky, se spoustou místa pro zeleninové záhony i ovocné sady. Někteří sousedé však dokáží přetrhat plány, i když jsou sebevíc promyšlenější. Přidejte k tomu vraždu, zmizení dívky, znásilnění, homosexuály, psychiatrickou léčebnu a máte z toho pěkně nabitý příběh, jehož konec nedovede předpovědět i ten nejvšímavější čtenář. 

Musím vytknout nálepku „thriller“, kterou bych vůbec nezmiňovala. Ať už se jednalo o sebelepší detektivku, k thrilleru se bohužel nepřiblížila. Pokud by autor přidal pár strašidelných scén, je možné, že by byl příběh o to dynamičtější. V porovnání s posledním dílem trilogie se jednalo o velmi propracovaný text, ve kterém jsem nenašla ani jednu nesrovnalost.