RECENZE: Lidé

Je těžké popsat nepopsatelný příběh. Zkusím tedy začít někde uprostřed a doufat, že spolu obsáhneme začátek i konec. 

Andrew Martin je vysokoškolský profesor, který ve svém životě obětoval vztah s manželkou, výchovu svého syna, koníčky, život bez stresu a peníze. Proč? Aby přišel na kloub Riemannově hypotéze.

Příběh ale začíná nadpozemskými bytostmi žijícími na jiném místě ve vesmíru. Když se o skutečnosti, že profesor na matematickou záhadu přišel, dozví, sešlou svého zástupce do těla Andrewa Martina. A ten najednou běhá nahý po silnici, nerozumí burákovému máslu a ve psovi vidí nejúžasnější stvoření. Má také velmi důležitou misi, která není tak lehká, jak se může na první pohled zdát. 

Matt Haig píše knihy pro děti i dospělé. Narodil se v roce 1975 v Anglii. Ve svých textech spojuje realitu s fantasy světem a sám se svěřuje, že mu psaní pomáhá od panických atak. Jeho kniha byla přeložena do 28 jazyků. Mezi další tituly patří How to stop time, The midnight library nebo Důvody, proč zůstat naživu.

Začátek je napínavý. Čtenář vůbec netuší, do čeho se pustil, a marně hledá vodítka týkající se obsahu příběhu. Sledujete příběh nahého muže, pro kterého jsou lidé naprosto cizí. Musí se  rychle adaptovat, aby mezi ně zapadl. Přijdou mu zvláštní, vtipní a vlastně i trochu hloupí, protože se zaobírají věcmi, které nemají vůbec smysl. Právě začátek je na celé knize nejzajímavější, jelikož se věnuje našim charakteristikám, o kterých byste snad nikdy ani nepřemýšleli. 

Odpovídáme pozitivně na otázky, které nás uvnitř trápí. Smějeme se, ale přitom pláčeme zároveň. Milujeme někoho, kdo stejně zemře. Jíme sendvič s burákovým máslem.

„Lidé krávy chovají, potom jim podříznou krk, rozkrájí zvíře do balíčků, zchladí, prodávají a vaří. Při tom všem zřejmě získali oprávnění změnit slovo „kráva“ na hovězí, což je název vzdálený od toho původního, protože to poslední, o čem chtějí lidé přemýšlet, když jedí krávu, je kráva.“ 

Pozastavíte se nad detaily a uvědomíte si, jak bizarní jsou věci, které bereme jako součást našich životů. Je to vtipné, vynalézavé a možná trochu i zvrácené. Potom se ale bytost v matematikově těle uvelebí a z příběhu mizí zvídavost, která ji dělala tak jedinečnou. Místo toho ji nahradí předvídatelnost, dialogy bezduchého tlachání a zvraty, které nejsou ničím výjimečným. Celý střed knihy se stává zbrklým a zmatečným.

Bytost začala s lidmi komunikat, jako kdyby nebyla cizí, a přitom ještě před dvěma hodinami nevěděla, že lidé existují. Prolínají se tam problémy, které do původní myšlenky vůbec nezapadají, jsou zkrátka jen uměle nastavovány.

„Netrap se svými schopnostmi. Máš schopnost milovat, a to úplně stačí.“ 

Autor naťukl spoustu příběhových linií, a nakonec se pořádně nevěnoval ani jedné z nich. Ke konci byla snaha o rychlé vyřešení, ale text knihy by měl plynout. Zbrklé popsání všeho v jednom odstavci není řešením. Opravdu ale oceňuji závěrečné rady lidstvu. Jsou nápadité a trefné.

Příběh měl potenciál. Měl spád, myšlenku a šmrnc, který se v titulech špatně hledá. Kdyby se autor držel původní myšlenky – externího popisu lidí a všech zvláštností – napsal by něco úžasného. Do příběhu se ale až příliš ponořil a původní myšlenku moc brzo opustil. Vrací se k ní až na posledních deseti stranách.

Netvrdím, že kniha nikoho nezaujme, vždyť hodnocení ostatních čtenářů jsou opravdu velmi vysoká. Jen bych ji doporučila někomu, kdo se zajímá o matematiku a nehledá v příbězích promyšlenost a hloubku. Za sebe ji dávám dvě hvězdičky.

Mnohokrát děkuji megaknihy.cz za recenzní výtisk. Na knihu se můžete podívat zde. Při koupení dostanete dopravu zdarma.

 

RECENZE: Než jsme se odcizili

Láska si většinou nevybírá. Může být krásná a okouzlující, ale přitom i zákeřná a plná překážek, které nejsou lehké překonat. Kniha Než jsme se odcizili vypráví právě o tom. O lásce dvou lidí jako trám, kteří stále hledají sebe samé ale zároveň i toho druhého navzájem. 

Matt je jednadvacetiletý student fotografie, jehož umění oceňují profesoři i náhodní kolemjdoucí. Zrovna se přestěhoval z Kalifornie do New Yorku, aby se konečně svému talentu věnoval naplno. Hned na začátku roku se ale na kolejích seznámí se svou sousedkou Graceland a jeho studium je najednou okořeněno o náhodné výlety za dobrodružstvím, neustálý poslech hudby a emoce, které se kolem něho rozzuří jako tornádo.

 

Grace je hezká studentka hudby, pro níž violoncello znamená celý svět. Je praštěná. Noční procházky v pyžamu a snídaně k večeři jsou jen malým zlomkem toho, jak se dokáže takový poloprázdný rozvrh hned zaplnit. Potom se ale něco stane. A Matt znovu uvidí Grace až po patnácti letech.

 

Jejich vztah se vyvíjí tak lehce a neuspěchaně, že má čtenář pocit, že ho prožívá s nimi. Autorka příběh postavila hlavně na postavách, které výborně vykreslila. Ano, kniha neobsahuje šílené zvraty, nad kterými by člověk zůstal nevěřícně sedět. Příběh zvraty obsahuje, ale ze života. Jsou tedy reálné a dobře uvěřitelné. 

 

I když bych ale postavám věřila úplně všechno, právě příběh jako takový už není tak dobře promyšlen a popsán. Vsadilo se hlavně na postavy, což knize rozhodně neubralo. Ale na posledních pár stránkách mi přišlo, že autorka zrychlila a trochu opustila právě ten neuspěchaný styl, který byl po celou dobu četby tak kouzelný. Některé pasáže se mohly vynechat a nahradit je více popisy okolního prostředí.

 

Styl psaní je čtivý a svižný, člověk se ani nenaděje a už je na konci. Nemůžu si odpustit editorské vytknutí překlepů, které se sem tam v druhé polovině objevily. I tak ale titul hodnotím velmi kladně. V příbězích mi často vadí, že se autoři pouští do různých dějových linek, ale na konci mnohé z nich jen ledabyle opustí a už se k nim nevrátí. To se tady nestalo. Po dočtení nemám žádné další otázky, vše se vysvětlilo a hezky zakončilo.

Komu bych tedy knihu doporučila? Vnučkám pod stromeček, milovníkům newyorkské atmosféry nebo dívkám, které se rádi odreagují a nechtějí u čtení přemýšlet. Pokud máte rádi komplikované příběhy s vodítky a konečným rozuzlením, v této knize je nenajdete. Ale i tak si možná zavzpomínáte na svá vysokoškolská léta, první lásku a všechna úskalí a radosti, které s ní přišly. Knize dávám 4 hvězdičky.

Renée Carlino je americká spisovatelka, která žije v Jižní Kalifornii. Ráda píše, chodí na procházky a koncerty, nebo jí hořkou čokoládu. Proslavila se především ženskými romány. Mezi její další tituly patří například Blind kiss nebo Swear on this life.

Mnohokrát děkuji megaknihy.cz za recenzní výtisk. Na knihu se můžete podívat zde. Při koupení dostanete dopravu zdarma.

RECENZE: Zakázané ovoce (Jojo Moyesová)

Padesátá léta, přímořské městečko na jihu Anglie a změť láskyplných i srdcervoucích vztahů. Jojo Moyesová kombinuje prvky romantiky s tíživou váhou životních osudů a překážek, které by v takové malebné rodině nikdo nečekal.  

Lottie je mladá dívenka, která vyrůstá v náhradní rodině na jihu Anglie. Život ji zamotá až nevlastní sestra, která si domů přiveze snoubence. Lottie je často výbušná a člověk se v jejich pocitech moc nevyzná. V hloubi duše to ale je citlivá dívka, která poradí, poslechne a pomůže. S Daisy jí toho charakterově pojí víc, než by si na první pohled přála. Daisy je mladá matka, která zkouší kariéru designérky a odjíždí na pár měsíců do krásného a architektonicky zajímavého domu, aby ho přetvořila na hotel a otevřela ho turistům. 

Naivita, láska, stará freska na zdi a nekonečné množství odpoledních pikniků a banketů. Hlavními hrdinkami jsou ženy, které se nebojí říct svůj názor. Jsou samostatné, rozhodné, ale přitom stále citlivé a mnohdy nemožné. Ale po čas příběhu si stále uchovávají svou čest a poodkrývají svá tajemství sice s rozvahou a pomalu, ale zato jistě.

 

Co mám momentálně rozečtené?

Momentálně se nacházím v situaci, kdy už ztrácím přehled o tom, kolik těch knížek mám vlastně rozečtených. Dříve jsem si ani nepřipustila myšlenku, že bych začala číst titul, aniž bych ten předešlý ještě neměla dočtený. Ale vyrostla jsem a zjistila, že ne každý den mám chuť zrovna na to čtení, které mám zrovna na nočním stolku. A to je v pořádku. Čtení mě baví a chci si ho užívat. 

Jojo Moyesová pro mě představuje podzimní četbu, kdy do okna naráží kapky deště a já v ruce držím hrnek horké čokolády. Po Zakázaném ovoci jsem sáhla spíše nechtěně, ale líbí se mi, jaký starodávný nádech příběh má. Stále se ale držím toho, že autorčinu knihu Než jsem tě poznala žádná jiná už nepřekoná.

 

Nikdy jsem nepatřila k urputným fanouškům seriálu Hry o trůny. Světě div se, doma v knihovně se mi objevil jeden z dílů v psané podobě. A já samozřejmě neměla jinou možnost než mu tu dát šanci. A naprosto jsem se do něho zamilovala! Druhý díl mě zatím nedokázal tolik vtáhnout do děje, ale nevzdávám to, slibuju.

 

Německá knížka s nicneříkajícím názvem. Vsadím se, že mezi vámi není nikdo, kdo o knížce slyšel. Já jsem se ale rozhodla němčině věnovat a k tomu patří i pravidelná četba. Slyšela jsem, že je jednodušší začít s romantickými příběhy, tudíž jsem sáhla po téhle a uvidíme, za jak dlouho se dostanu na konec.

 

Co máte rozečteného vy?:)

RECENZE: The art of making memories

 Každý z nás má vzpomínky. Některé s úsměvem na rtech vyprávíme rodině a kamarádům, druhé bychom raději co nejdříve zapomněli. Ty veselé bychom si ale měli uchovat, nadále je oživovat a vyprávět, abychom je nikdy nezapomněli. A tomu se právě tato kniha věnuje. 

Knihy od Meika Wikinga všem už několik let doporučuju a nenápadně podsouvám. Mimo krásné vnitřní grafické úpravy (mezi textem jsou fotografie samotného autora i ilustrace), knížka může fungovat jako dekorace do bytu. Díky ilustracím si lépe dokážete představit, co autor textem myslel. A taky vás vždy mile pohladí po duši a trochu opět hodí do hygge atmosféry. Není totiž nic lepšího než tituly Meika Wikinga, teplé ponožky, svíčky, upečené skořicové šneky a horká čokoláda se šlehačkou v ruce. 

 

Jazyk je čtivý a způsob vyprávění opravdu vtipný (knížka vyšla samozřejmě i v češtině!) Sama jsem se několikrát mezi četbou zasmála, což způsobilo nevoli titul kdykoli, byť jen na minutku odložit. 

Vzpomínky hrají významnou roli v léčení deprese i zlepšování nálad. Vzpomínky se ale rády ztrácejí, schovávají nebo zapomínají. Je proto důležité se jim věnovat a často si je připomínat. Hezkou aktivitou na víkend může být například vytváření společného fotoalba. Kniha obsahuje opravdu nespočet tipů, doporučuji si dělat poznámky a poté si je zpětně projít. 

 

„You can always make money, you can’t always make memories"

Autor také píše o tom, že si pamatujeme všechna naše „poprvé“. S věkem jich je ale stále méně a méně. Pojďme to napravit! Běžte jíst krevety při západu slunce, udělejte si večeři na zahradě na vařiči nebo jezte upečené sušenky v kině. Vyberte si k tomu ty správné lidi a máte kompletní recept na hezkou vzpomínku.

 

Meik Wiking žije v Dánsku a pracuje v Institutu štěstí. Porovnává úroveň štěstí v jednotlivých zemích, přednáší na univerzitách, chodí rybařit a také píše knihy. Recenzi na jeho knihu Hygge si můžete přečíst zde. No a i když se mi Hygge líbilo přeci jen o trochu více, i tak musím dát Vzpomínkám pět hvězdiček.